12. den: Vaasa - Nykarleby

Noc jsme opět preventivně trávili v chatce, co kdyby se bouřka vrátila... (hlavně se nám nechce stavět stan, navíc v mokré trávě). 

Ráno jsme udělali sightseeing po Vaasa

a hurá na další skoro sto kilometrový úsek. Ještě dopoledne jsme stihli jedno koupání, pak nanuka a v čase oběda jsme dokonce našli restauraci, jen z toho vedra jsme neměli ještě hlad na regulérní jídlo, tak jsme se odbyli jablkem a banánem. 

Následně jsme využili EuroVelo 10 a projeli se po krajině obklopené ze všech stran vodou.

Během pauzy jsme měli první úraz z únavy-zlomenina nožičky. 

Zítra se pokusím něco vymyslet, ale asi to bude chtít výměnu. 

V pozdní odpoledne jsme dostali druhou (dnes už poslední) šanci na teplé jídlo a vůbec nás netrápí,  že to bylo zase na čerpací stanici.

Čas od času se křížíme s naší oblibenou EuroVelo 10, ale v tom vedru nás její jistě zajímavá zákoutí už nezlákala, snad zítra.

11. den: Kurikka - Vaasa

V plánu byl nudný přejezd na pobřeží, který se po ranním průjezdu obcí Koskenkorva měl motat kolem jedné dálkové silnice. Většinu trasy je paralelně vedená cyklostezka, která bohužel v jednom dlouhém úseku skončí a jediný použitelný způsob je risknout to přímo po silnici. Není tam velký provoz, ale krajnice je úzká a občas tam jezdí i náklaďáky.

Jen jsme na cestu najeli, zpomalilo kolem jedoucí bílé auto a něco se nám řidič snažil říct. Po vyjasnění komunikačního jazyka nám naznačil, že zastavíme a on nám řekne, co má na srdci. 

Nebyl to nikdo ze silniční policie, ani uvědomělý občan, který nás chtěl varovat před jízdou po této silnici. Byl to novinář,  který nás krátce vyzpovídal a udělal několik fotek (i ta z dronu je jeho).

Nečekáme, že se z nás stanou mediální hvězdy, ale je možné, že se v místních novinách objeví zmínka o Češích na podivném kole.

Další milník byla malá plážička údajně i s piknikovým stolem.

Mapa zřejmě nebyla moc aktualní, protože pozůstatek ohniště nebylo to, co jsme chtěli použít na přípravu chleba se šunkou a lososem.

Ani to plavání moc nedopadlo, zabořil jsem se po kolena do bahna a podřel si lýtko.

Po obědě na dece u této pláže se ozval divný zvuk a z trávy vedle nás se vynořil vlk. Naštěstí vedl na vodítku paničku, takže jsme až na velký šok přežili.

Cestou jsme se zajeli podívat na jeden malý skanzen, který už zavírali, takže jsme si udělali rychlou prohlídku exteriérů budov a nic jsme ani nemuseli platit.

Hlavní cíl byla ale jedna z mnoha místních rozhleden.

S výhledem na kráter to pádu meteoritu...

(JE TO SPRÁVNÁ FOTKA).

Ve Vaase už jsme před bouřkou ukryli tandem do průchodu, kde stejně zmoknul a my si dali zapečeného lososa.

(Hlad byl větší...)

10. den: Parkano - Kurikka

I přes ranní útok komárů jsem si musel dát studenou sprchu, abych smyl pot z balení stanu. Stejně to nepomohlo a i když dopolední část cesty nebyla tak kopcovitá, jak jsme očekávali, propotili jsme se znovu během chvíle. Zejména kvůli šterkové cestě a to nejen zvýšeným úsilím, ale i strachem, že se nám náš přetížený tandem někde smekne.

Celé dopoledne jsme projížděli územím nikoho, navigace se podobala spíš slepé mapě a cestou jsme potkávali jen v lese odpočívající bagry a že jich tam bylo...

Navazující lepší cesta byla totální zklamání, protože měla jen vyšší vrstvu štěrku a když nás předjížděl autobus, doufali jsme, že následující odbočka bude opět na horší cestu.

Jediná hospoda cestou byla tak osamocená a proto jsme do poslední chvíle nevěřili, že tam budeme moct poobĕdvat. 

Naštěstí tam opravdu vařili a měli i soukromou pláž, takže jsme se tam poflakovali, dokud se nenabije baterie totálně vybitá dopolední terénní etapou.

Následující delší polovina dnešní trasy se už motala kolem nějaké rychlostní silnice.

Všude se objevovali motivy větrných mlýnů a jiných podivností.

Před kempem jsme měli možnost dozásobit se na večer a potom konečně přišla ta slibovaná oblačnost, takže posledních 25 km jsme pro změnu ujížděli dešti/bouřce. 

Jediný kemp na trase byl lepší, než jsme doufali, takže máme chatku

za cenu stanu na minulém kempu.

Pršet začalo, až jsme se posilovali pivem, které jsme si dnes opravdu zasloužili. 

9. den: Tampere - Parkano

Na dlouhou dobu poslední spánek v postelích neprobíhal úplně klidně. Jednak jsem byl trochu nervózní z mého ilegálního parkování tandemu v přízemí hotelu zamčeného k radiátorům.

Ale více starostí nám působilo plánování další cesty, protože z Tampere zpět k moři není úplně ideální trasa. Měli jsme problém najít v dojezdových vzdalenostech nějaké větší město a pokud možno i s kempem. Jedna trasa se objevila, ale bĕhem dne budeme vždy odkázáni sami na sebe. Lidé tu sice bydlí, ale něco jako obchod nebo restaurace nikde nenajdete. Nakonec nejčastější společnost nám dělal dobytek

a nebo otravné velké mouchy, které nás dokonce pronásledovaly i při jízdě po místní horské dráze. 

V cíli cesty je potom jako božské zjevení benzínka s bufetem, kde si dáte podle obrázku vlastně cokoli, protože náhražka oběda jen těžko uspokojí unaveného cyklistu.

Čekají nás ještě dvě podobně náročné a dlouhé etapy, ale naštěstí na zítra slibují oblačnost a možná i přeháňky. Kdo by čekal, že se budeme těšit na špatné počasí. 

Také skoro prázdný kemp je velká změna v porovnání s hordou dnem i nocí slavících Finů o jejich prodlouženém víkendu.

A do třetice téměř horká voda v jezeře nás skoro naštvala, když jsme se chtěli zchladit po téměř devadesáti kilometrech jízdy na přímém slunci.

Věci se holt stále mění...

8. den: Vammala - Tampere

Jak se zvyšuje teplota, tak se nám i krátí časy na cestě na úkor koupání v ledové vodě všudypřítomných jezer.

Někde sdílíme pláž s nějakými ptáčaty, jinde i se spoustou Finů.

S přibývajícím časem se ledová voda mění z nevýhody na výhodu a čím je ledovĕjší, tím vice lidí se tam koupe.

Jediný problém může být vyslyšená chuť na pivo, která dost sníží motorické schopnosti i výkon, takže byť dnes byla cesta kratší než v minulých dvou dnech, museli jsme výjimečně použít i druhou baterii.

Na naší obhajobu je potřeba vysvětlit, že dnes se opět cesta změnila v horskou dráhu a navíc jsem cestou ztratil kapesník, takže jsme se pro něj vraceli.

Po dvou nocích ve stanu, se zase vyspíme v postelích bezobslužného hotelu.

A aby se nám dobře spalo, prošmejdili jsme večer celý střed Tampere. Pokud se vám nezdá to slunce, tak to nám musíte věřit, protože noci tu nejsou takové, jaké by středoevropan očekával. 

7. den: Kristalliranta - Vammala

Byl to dobrý nápad, rozdělit cestu do Tampere na tři kratší úseky (každý cca 65km), protože tu máme docela teplo a obloha je bez mráčku. Cestu takto prokládáme koupáním v jezerech nebo i řece a nikam se neženeme.

Nevím, jak to Lenka dělá, ale dopředu ví, kde budeme obĕdvat a taky co a za kolik tam mají, takže hlady netrpíme.

Příroda tu vyhrává nad civilizací, pokud tu tedy takový zápas vůbec provozují, nicméně kromě dřevěných domků uprostřed lesa se čas od času objeví i nějaký větrný mlýn, kostel, či jiná nezvyklá stavba.

Dnes opět spíme ve stanu, ale tentokrát už víme, že když je vedro i kolem půlnoci,  může ve tři ráno z ničeho nic přijít zima a je dobré mít po ruce teplé oblečení...

6. den: Turku - jezero Säkylän Pyhäjärvi

Necelých 65 km prakticky po rovince, navíc cestou koupání v rašelinovém jezeře s téměř červenou vodou a počasí jak z reklamy na letní dovolenou...

už chybí jen posezení u piva.

Dnes poprvé použijeme stan, protože Finové zrovna slaví Midsummer a všude jsou přirážky na ubytování i jídlo.

No není to idylka?

5. den: Ylonkyla - Turku

Po dvou dnech intenzivního šlapání podél EuroVelo 10 nás čekal třetí ještě náročnější úsek a tak jsme se rozhodli, že tentokrát si zvolíme kratší trasu a také již bez terénních úseků. 

Díky tomu jsme po čtvrté odpolední dorazili do Turku.

Pokud bych měl jedním slovem vyjádřit, jak na mě město působí,  bylo by to slovo: les.

Sice tady mezi stromy nejsou již jen dřevěné domky, ale množství stromů jak ve městě,  tak i v jeho okolí je opravdu překvapivé a tak docela závidím místním jejich životní prostředí. 

Na odpolední procházce městem se nám podařilo také ověřit, že kanon v parku míří správným směrem, nicméně doufám, že nebude potřeba jej znovu zprovoznit. 

4. den: Inga - Ylonkyla

Dnešní trasu lemovaly lesy a čas od času někde vykouknul dřevěný domek, jako v nějakém skanzenu.

Je pravda, že občas někde byl nápis připomínající slovo muzeum, ale nejčastěji to nejspíš byla stále používaná obydlí. 

Po více jak 40 km jsme si nechali poradit restauraci s bufetovým obědem za 15 EUR (na osobu). Měli obě má oblíbená zvířátka,  takže jsem si nakonec nabral jak losoda, tak i pašíka.

Nějak mi neseděla spotřeba baterie, protože zbývala už jen 1/4. Když jsem si nechal spočítat nastoupanou nadmořskou výšku přes 600 metrů a na zbytek dnešní trasy ještě víc,  došlo mi, že i když se pohybujeme stále jen pár metrů nad mořem,  je místní cesta spíš podobná horské dráze.

Využili jsme tedy oběd k dobytí baterie a s novou energií (i v nohách) jsme pokračovali až do téměř opuštěného kempu, kde jsme si mohli vyzkoušet ubytování v podobném dřevěném domku, jaké jsme celý den obdivovali.

Sice jsme zde opět bez wifi, ale je to první den, kdy se naše veškeré výdaje vešly do plánovaného budgetu 100 EUR na den.

3. den: Helsinky-Inga

Tak dnes nám to konečně začalo. Nejdříve trochu bloudění,  ale za chvíli jsme navigaci vyladili a zároveň jsme zjistili, jak je trasa značená, takže jsme si začali užívat střídavě výhledy na moře a spoustu přírody. V Espoo jsme potkali i nasraného ftáka

což syn vtipně glosoval: ''Ta máma se teda tváří navštvaně'

Není nad moderní technologie, kdy jste skoro pořád on-line, dokud tedy nedojdou baterie. 

Ještě jsme potkali pár autonomních vozítek.

A když jsme náhodně našli bufet za 11 EUR, kdy můžete sníst, co se do vás vejde, vypadalo všechno totálně nádherně,  že jsme si neváhali připlatit i za zákusek. 

Trochu nervozity se objevilo až ve chvíli, kdy nám došlo,  že se celou dobu vlastnĕ motáme v předměstí Helsinek a že jsme tedy ještě nikam nedojeli.

Následně se druhá větší polovina cesty již tak super nezdála, výměna vybité baterie potvrdila, že ta cesta bude náročnější a když po cca 92 kilometrech bylo jediné ubytování široko daleko za 100 EUR, rezignovanĕ jsme to zaplatili a šli omdlít na dost hrozný pokoj rozpadajícího se motelu bez wifi.

Helsinky

Naše oblíbené město, kam bychom se rádi nastěhovali, kdyby tu pro nás nebylo tak draho... A proč to tu vlastně máme tak rádi?

Je to celkem malé město, po kterém kamkoli dojdete pěšky a z velké části je obklobeno mořem. 

Pokud nejste příznivci horké vody, jsou zde ideální písčité pláže s přiměřenou teplotou a nikdy nekončícím dnem.

Kamkoli se vydáte,  potkáte park,

nebo aspoň parčík.

A nejen v parku stojí zajímavé sochy

či přímo monumenty.

Historické památky jsou na každém kroku.

Česká stopa je zde i vedle nádraží 

nebo hned za rohem

včetně výborného jídla 

a piva

Přestože lze na každém rohu koupit výbornou zmrzlinu,

stojí se na ni dlouhé fronty.

Kachny se naučili využívat přechody pro chodce

a i řidiči luxusních aut klidně počkají, než přejde i druhá kachní rodinka.

Je tu prostě pohoda

a pokud jsem to ještě nezmiňoval, tak je tu také moře

a parky

a moře