Skandinávie z podhledu

První část dnešní trasy Elberadweg plánoval nějaký chorý mozek, protože nás tahal z cyklostezky na nezpevněné nebo kostkové uličky, abychom se obloukem vrátili na původní cyklostezku. Naštěstí jsme si mohli rozčilení kompenzovat zajímavými objekty podél té bezpečné cyklotrasy.

Některé uličky vypadaly velmi zajímavě, skoro jako na lázeňské kolonádĕ.

No a výhledy na Labe už mají připravené i rámečky, stačí vyfotit...

Část Elberadweg dnes vedla jen po pravém břehu Labe, takže jsme museli použít přívoz pro cestu tam,

a zpět. 

V Dessau jsou objekty zapsané v seznamu UNESCO, které jsme odpoledne navštívili.

Po takovém množství duchovních podnětů jsme museli tělu dopřát i trochu sladkostí. 

Jak nám toto na severu chybělo...

a Wittenberg,

Celé dopoledne se v lesích objevovaly památky podobného rázu jako v Lednicko-Valtickém areálu.

Kvůli historickému rázu oblasti byl dnes výrazný podíl kostkových a dlážděných cest a to kupodivu nejen v centrech měst a vesnic, ale také v lesích a podél hrází kolem Labe. Měli jsme celý den obavu, co nám upadne z kola či z našich zubních plomb a pohled máme ještě stále rozmazaný i přes poměrně kvalitní odpružení tandemu.

Odpoledne jsme u větrného mlýna 

potkali labského Bubuse.

Přejíždění z jedno břehu na druhý se už stává rutinní záležitostí,

včetně toho, že všude nám bez problémů účtují za tandem cenu jako za jedno běžné kolo.

Zde jsme měli trochu problém s průjezdem, protože se tam konala nějaká akce a část města byla neprodyšně uzavřená. 

Kromě velkého nedělního oběda 

(to byl jen předkrm),

jsme zde potkali lehokolový tandem Pino.

Je to takový hybrid mezi lehokolem a běžným kolem, ale asi je to jediný stroj, který se aspoň trochu blíží tomu, na čem jezdíme my. Majitelé byli nadšeni, když zjistili, co se postavilo naproti jejich stroji, bohužel ale jedou Elberadweg v opačném směru, takže jsme nemohli udělat konvoj tandemů. 

Dnešní přejezd Labe se nám málem zkomplikoval, protože při návratu na stranu, kde byl kemp, jsme se nevešli na přívoz. 

Nakonec se podařilo zavřít vstupní vrátka přívozu, ale tandem byl napříč tak nešťastně, že výjezdová vrátka byla v opačném rohu.

Večer jsme po postavení stanu v dalším jachtovém klubu zašli na zmrzlinový pohár, když je ta neděle a bydlíme zase jen za pár korun.

a občas to vypadalo, že nás okolní kopce úplně vytlačí do vody.

Co se týče Labe, tak úsek od Drážďan do Děčína je jeden z nejkrásnějších.

Cestou po Německu jsme si ještě odskočili seřídit čas podle spousty slunečních hodin. 

Přesto, že jich bylo víc než 5, tak ani jedny dnes nefungovaly.

V Děčíně jsme si dali český oběd. 

A potom se to pokazilo. Před Ústím nad Labem jsem při letmé kontrole pláště zjistil, že nějak drhne pomocná ráfková brzda na zadním kole. Příčinou byly dvě prasklé špice (dráty). Jedna šla vyměnit, ale tu druhou spravit nepůjde, protože je prasklý střed. 

Jedeme tedy bez jedné špice, což na tandemu a na těžko dlouho nevydrží. 

Navíc zase prší, takže už dvě hodiny sedíme na zastávce v Ústí a čekáme, až přestane pršet. 

Je tedy možné, že se do Olomouce nedostaneme po vlastní ose. Držte palce, snad to ještě chvíli vydrží. 

Ráno jsme stejně vstávali dřív a první kilometry jsme ještě proráželi mlhu.

Dopoledne jsme si prohlédli Terezín. 

Oběd vyšel na Roudnici, kde jsme si opět pochutnali na české kuchyni.

U Hradištka jsme potkali jednoho místního cyklistu, který nás vzal na nedaleký hřbitov. 

Zde jsme zavzpomínali na Bohumila Hrabala a pokračovali jsme do Poděbrad na oběd. 

Během oběda se trochu vypršelo, takže další už krátká trasa na ubytování byla opět za sucha. 

Při večerním grilování sice zase pršelo, ale to už nám bylo jedno...

Poklábosili jsme s koňmi v Kladrubech.

Celý den stejně poprchávalo, takže i když nás to trochu táhlo na kolo, stejně bychom toho moc nenajeli.

Dnes ráno jsme vyrazili už kolem deváté, protože trasa byla výrazně kopcovitá a předpověď slibovala podobně deštivé počasí jako včera. 

Kopce byly horší, než jsme doufali, takže až oběd nás zachránil před trudomyslností.

Potom už byla trasa výrazně pohodovější, ale také deštivější.

Před dvěma silnějšími přeháňkami jsme sice stihli nalézt úkryt, ale na zrušené železniční trati bohužel nebylo kromě staré parní lokomotivy nic, co by nás schovalo.

Během minutky jsme byli skrz na skrz promoklí, takže jsme se na jinak krásné cyklostezce museli komplet převléct do suchého a na našem posledním ubytování opět sušíme.

Zážitků máme nepočítaně, takže bude co povídat ještě několik let. 

Jsme rádi, že jsme tuto výpravu podstoupili, kdybychom věděli, jaké to bude, asi bychom to tolik let neodkládali a jeli už někdy mnohem dřív. 

Bude velmi těžké naplánovat nějakou příští dovolenou, protože jsme si laťku dali fakt hodně vysoko.

Těm z vás, co to vydrželi sledovat až do konce, děkujeme za trpělivost.